Nejvyšší soud určil postup k jednomu z nejvyčerpávajících a nejskandálnějších právních sporů – soudním sporům mezi sousedy, kdy se lidé nemohou dohodnout na hranicích svých pozemků. Pokud věříte statistice, takové případy jsou v soudní praxi při řešení sousedských sporů nejčastější.
Jen stěží lze v rozlehlosti země najít okresní soud, který by nezohlednil nároky sousedů, kteří si těch sto metrů čtverečních nerozdělili. Někteří lidé jsou nespokojeni s tím, že soused zabral doslova centimetry cizího pozemku, zatímco jiní musí být rozhořčeni, když sousedův plot přesouvá metry hluboko do jejich vlastního území. Každopádně téměř žádná ze stran takového sporu není schopna se smírně dohodnout a občané se obracejí na soudy. Ale ani tam nenajdou vždy ty správné články k vyřešení pozemkových konfliktů. Občanům, kteří se ocitli v podobné situaci, proto může být velmi užitečné rozhodnutí Soudního kolegia pro civilní věci Nejvyššího soudu Ruské federace, které takový spor posuzovalo.
Jeden občan tedy podal žalobu na svého souseda v jeho chatě. Byl pobouřen, že „vetřelec“ přesunul svůj plot hlouběji do jeho pozemku a zmocnil se 4,8 metru jeho území. Žalobce také požádal soud, aby zavázal souseda, aby svůj plot rozebral a přemístil zpět.
Okresní soud při posuzování tohoto sporu vycházel ze skutečnosti, že žalobce a žalovaný jsou vlastníky sousedních pozemků, přičemž hranice mezi jejich pozemky byla určena závěrem katastrálního inženýra.
Nedochází tedy k žádnému porušení.
Soud také odmítl zavázat souseda k rozebrání a posunutí plotu, protože tento plot je umístěn správně – na hranici vyznačené katastrálním inženýrem. Odvolání se plně ztotožnilo s rozhodnutím kolegů z okresního soudu. Případ se tak dostal až k Nejvyššímu soudu. Tam si prostudovali verdikt tamních soudů a řekli, že rozhodnutí bylo nesprávné – byly porušeny normy zákona. Toto jsou právní pravidla, jak vysvětlil Nejvyšší soud, které by se měly v takových sporech uplatňovat.
Podle katastrálního zákona nemá zájemce právo vznášet námitky ohledně hranic sousedova pozemku, pokud se nejedná o hranice společné.
Existuje federální zákon „o státním katastru nemovitostí“ (N 221 ze dne 24. července 2007). Tento zákon stanoví, že „umístění“ hranic pozemků musí být dohodnuto s tzv. zájemci. Děje se tak v případech, kdy „je v důsledku katastrálních prací objasněna poloha hranic pozemku nebo objasněny hranice sousedních pozemků, o nichž jsou údaje zahrnuty ve státním katastru nemovitostí“.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že předmětem schvalování podle katastrálního zákona je stanovení hranic jednoho pozemku, které jsou zároveň hranicemi sousedních hektarů a patří někomu, koho zákon nazývá zájemcem. Nejvyšší soud zároveň připomíná, že podle téhož katastrálního zákona tento zájemce nemá právo vyjadřovat se k hranicím sousedova pozemku, pokud se nejedná o jejich společné hranice.
V § 39 katastrálního zákona je uvedeno, že schvalování hranic se provádí s občany, kteří vlastní sousední pozemky. Z tohoto pravidla existují výjimky – nevyžadují schválení hranic sousedních pozemků, pokud jsou akry ve vlastnictví státu nebo obce a jsou poskytovány občanům do doživotní, dědičné držby nebo k trvalému (neurčitému) užívání. Pozemky přidělené právnickým osobám, které nejsou státní ani obecní organizací, rovněž nejsou koordinovány se sousedy. Souhlas také není potřeba, pokud je státní nebo obecní pozemek poskytnut k neomezenému užívání státnímu podniku.
V našem případě okresní soud konstatoval, že spor byl o sousední pozemky vlastníků. Zákon „o státním katastru“ říká, že schvalování hranic na základě volby katastrálního inženýra lze provést pozváním zainteresovaných občanů na jednání, nebo lze hranice dohodnout s každým jednotlivcem individuálně.
Nejvyšší soud připomněl, že místa, kde se budou hranice vytyčovat, se obvykle dohodnou na setkání zainteresovaných občanů, mluvíme-li o území osady a jejích hranicích. Ale v tomto případě nejsou hranice vytyčeny v rámci samotné vesnice nebo města.
Zaměření pozemku prováděl v naší situaci katastrální inženýr a objednatelem prací byl jeden ze sousedů. Oba dobře věděli, že existuje ještě jeden – sousedící majitel. Na hranici se s ním ale nedohodli. A ještě jeden důležitý bod – katastrální inženýr stanovil hranici zákazníka podél skutečné hranice, tedy zakreslil pozemek, kde již stál sousedův plot. Nejvyšší soud zdůraznil, že katastrální inženýr po zakreslení hranice mezi pozemky podél plotu, tedy podle skutečného využití pozemku, nemohl nevědět, že tato hranice se neshoduje s hranicí v dokumentech.
Z toho Nejvyšší soud dovozuje, že nedostatek shody o hranicích pozemku může naznačovat neplatnost zaměření pozemku. A dodává, že v takových sporech o stanovení hranic má právo hodnotit jednání katastrálního inženýra zdejší soud i bez žádosti jedné ze stran. Požadavky souseda proti útočníkovi spadají pod článek 60 zemského zákoníku.
Tento článek zemského zákoníku hovoří o takovém způsobu ochrany zájmů, jako je obnovení stavu, který existoval před porušením práv občanů na pozemek.
V důsledku toho Nejvyšší soud všechna rozhodnutí zrušil a nařídil případ znovu projednat, avšak s přihlédnutím k jeho objasněním.
Soudní spor o pozemky může skončit velkými problémy. V Lipetsku tak spor mezi sousedy o zabavené akry vyústil v trestní řízení proti synovi žalobce, protože stranou tohoto sporu byl místopředseda krajského soudu. Věc se ukázala jako mimořádně skandální. Po rozhořčení prezidenta země se jím nyní zabývá generální prokuratura.
